Chov droboťe

Na astrildovitých se mi líbí, zbarvení, pohyblivost, neustálá čilost, temperamen, neposednost.

Aby byl člověk v chovatelství spokojený a úspěšný, musí mít doma to správné zázemí.

Moje manželka, milá paní, patří k těm báječným, chápavým a shovívavým dámám, které svého chotě v zálibě podporují. Za to jí patří poděkování.

OD ZAČÁTKU

    Už jedna z fotografií, v dnes už ve starém rodinném albu, která ukazuje miminko o ne moc větší, jak hladím bílého králíka.

Ale asi ke komplexní lásce k přírodě, mě dozajista přivedl můj dědeček, se kterým jsme už v mém útlém věku, byli vybrat na kostelní věži, samozřejmě po dohodě s panem farářem, ve vhodný čas mládě kavky o které jsem se tehdy pečlivě staral a přátelsky jsem si je ochočil. Tehdy to nebyl problém opatřit si takto chovance. Byl to dlouholetý, neposedný, zvídavý a čilý společník. Vzpomínám si také, jak jsem kavku s pláčem pochoval a pak se staral o její hrob.

   S rodiči jsme bydleli na vesnici, kde byl za naší zahradou starý ovocný sad s nepřeberným množstvím hnízdních dutin plných ptačích hnízd, samozřejmě zde bylo i mnoho stavěných hnízd, od jara se tyto plnily mnoha druhy ptačích holátek. Samozřejmě jsem měl o všech dokonalý přehled a tím jsem si byl nucen v různých literaturách o většině z nich zjišťovat vše dostupné, abych o nich věděl co nejvíce. Tehdy v době bez počítačů, internetu a mobilů i menší nabídky literatury, to byl problém. Na rozdíl od dnešních mladých zahleděných do svítících destiček svých náhradních mozků při obcování s elektronikou před poškozením svého duševního zdraví, nebo už s jeho poškozením, kteří si nedokáží dnes představit jak to bylo možné žít spolu s dinosaury. Prahnul jsem po informacích o nich ( CZ ptactvu), při jejich vyhledávání jsem se samozřejmě setkal i s informacemi o exotickém ptactvu. Po seznámení se i s touto problematikou, už byl jenom krůček k uspokojení touhy po dosud exotickém nepraktikovaném. Rodiče jsem přesvědčil a usmlouval k pořízení prvního páru andulek, pro které jsem s jejich pomocí zhotovili venkovní voliérku ze staré zabudované šatní skříně. Dodnes si vzpomínám, že první samička byla recesivní samička, straka žlutozelené řady, která bohužel nedávala stejně krásně zbarvená mláďata. K tomuto páru přibývaly i další druhy exotů, nejdřív přírodních zebřiček, chůviček. Založil jsem i chov poštovních holubů, na půdě jsem nejdřív vybudoval komorový holubník, choval jsem je pro jejich ušlechtilost, nikdy jsem s nimi závodně nelétal, pouze jsem je vypouštěl při různých cestách mimo jejich domov. Nejvíc jsem si oblíbil červenou barvu. Vzhledem k zaměření na vše živé jsem měl i několik akvárií s akvarijními rybičkami několika druhů. Posléze nejoblíbenější bylo Malawi. Mnoho chovanců s nástupem na dvouletou vojnu jsem musel zredukovat a některé i ukončit, přežili pošťáci a exoti o které se starali rodiče a podávali písemné informace. Po vojně jsem omezeně pokračoval. Pak jsem se oženil a odstěhoval, následně nebyly podmínky, před tím jsem byl nucen tedy vše ukončit. Doma jsme měli pouze ochočenou mluvící andulku - Čika. Pak jsem si jednou v knihovně vypůjčil mimo jiné knihu o včelaření, to mě natolik oslovilo, že jsem začal se včelařením, nejdříve stabilním, posléze kočovným. Bohužel jsem byl nucen ze zdravotních důvodů intenzivní včelaření ukončit, v malém včelařím dosud. Včelaření a chov matek, to je poezie přírody. Po dalším životně důležitém kroku se otevřely možnosti ke zbudování malého zahradního jezírka, které jsem ve třech postupných krocích vždy zvětšil. V tomto žije mnoho živého hemžení a také mnoho druhů rybí populace. Jsou zde domovem i kachničky Mandarínské a Indičtí běžci, likvidující Španělské plzáky. Protože ve mně, neustále dřímala obliba ke všemu ptactvu nebeskému, nejdříve jsem zhotovil klec 240 x 100 x 57 cm a pořídil první papoušky zpěvavé. Odchov se dařil, to mě znovu chytilo a pak už byl krok k začátku budování zahradní voliéry. Po vyzrání úvahy co chovat, jsem se rozhodl pro společný chov drobotě, především z důvodů shora uvedených. Nešlo mě o množírenský chov , ale o možnost začlenění se do přírodně pojatého biotopu vhodného pro simbiózu mnoha druhů. Není nad to, v teplém období, půl dne prosedět na pohodlném sezení uvnitř voliéry a sledovat to hemžení. Protože všemožná droboť pochází pro nás z exotických teplých a ještě teplejších krajin, přes to, že mnoho druhů je již domestikovaných, je pro jejich přežití v naší zimě nutná zimní ubikace. V současnosti buduji v půdní prostoře zimní ubytování pro droboť. Už jsou tam spokojeni a za větrem. Od začátku až po sem, se tento výčet všeho zaměření na přírodu, mnohému může zdát jako přeplácaná všehochuť, ale od začátku sem, už je to více než půl století, takže mě to připadá normální a ještě navíc s pauzami.